Archiv: Projects

Budování fontán ve městě představuje technické řešení, které využívá kombinaci několika technologických elementů tvořících funkční systém. Rozlišujeme dva hlavní druhy fontán – ornamentální fontány a fontány s pitnou vodou, které mohou být i přenosné (ty jsou umísťovány na strategická místa např. v případě vln horka). Fontány plní v městském prostředí několik užitečných funkcí – ochlazují okolní prostředí prostřednictvím odpařované vody a zvýšením vlhkosti, navíc prvky využívající tryskající nebo padající vodu pročišťují vzduch od prašných nečistot. Fontány jsou vítaným doplňkem městských veřejných prostorů, protože při vhodném designu mohou plnit estetickou i rekreační funkci.

Zachytávání srážkové vody a její následné využití jako užitkové vody v rámci technologického řešení budovy je komplexní opatření, které využívá kombinaci několika technologických elementů tvořících funkční systém. Jedná se o technologii vlastního zachytávání, sběru a filtrace srážkové vody ze střechy budovy, nádrže na zadržení zachycené srážkové vody a rozvody užitkové vody v budově.

Zachytávání srážkové vody mimo budovu a její následné využití (zachytávání srážkové vody „do sudu“) je ve své podstatě tradičně využívané opatření, které napomáhá efektivnějšímu hospodaření se srážkovou vodou (zadržení během srážek a následné využití během období sucha), realizované na individuální úrovni.

Udržitelný městský odvodňovací systém (Sustainable urban drainage systems – SUDS) je tvořen souborem prvků, které vytvářejí funkční celek. Typicky se jedná se o síť odvodňovacích kanálů ústících do společné sběrné nádrže. Odvodňovací kanály, jejich přilehlé okolí i sběrná nádrž mají přírodě blízký charakter (využití přírodních materiálů, břehy zarostlé vegetací, …). Hlavním cílem udržitelného městského odvodňovacího systému je retence vody v městské krajině, a to za účelem snížení povrchového odtoku a rizika bleskových povodní při přívalových srážkách a zároveň za účelem využití zadržené vody vegetací během epizod sucha a ochlazování výparem během vln horka. Jedná se tedy o komplexní řešení klíčových problémů souvisejících s vodou v městském prostředí.

Do kategorie infiltrační plochy řadíme např. zasakovací pásy, vsakovací průlehy nebo dešťové zahrady. Zasakovací pásy, vsakovací průlehy i dešťové zahrady jsou pokryté vegetací a umožňují v daném místě odvod a zasakování srážkové vody (a tajícího sněhu) z okolních povrchů. U dešťových zahrad, které tvoří terénní prohlubně, je voda rovněž zadržována. Kořenový systém vegetace slouží jako filtr a napomáhá zadržovat vodu, čímž zároveň zabezpečuje její výpar a pomáhá tak regulaci mikroklimatu. Před zasakováním do podzemních vod, případně odtokem do připojené oddělené dešťové či jednotné kanalizace[1], je voda procházející zasakovacími pásy filtrována prostřednictvím vegetace a/nebo štěrku. Zasakovací pásy s vegetací mohou odstraňovat více než 85% celkových suspendovaných sedimentů. Regulací objemu i rychlosti povrchového odtoku přispívají zasakovací pásy ke snížení rizika lokálních záplav. Dešťové zahrady jsou efektivní při odstraňování některých znečišťujících látek, jako jsou nitráty, fosfáty nebo herbicidy. Vegetace na infiltračních plochách poskytuje útočiště pro mnohé druhy fauny a flóry, čímž podporuje zachování městské biodiverzity.

[1] Pokud to infrastruktura umožňuje, preferované je napojení na dešťovou kanalizaci – dochází ke zmenšení objemu srážkových vod odváděných do ČOV a tím snížení spotřeby energie.

Do kategorie plochy s propustným povrchem řadíme např. štěrkový trávník, povrch ze štěrku nebo kamenné drti, vegetační tvárnice, dlažbu se zatravněnými spárami, porézní dlažbu nebo plastové zatravňovací tvárnice (rošty), propustný asfalt a beton. Plochy s propustným povrchem vedle své primární funkce (zpevnění půdy, parkování aut apod.) umožňují v daném místě odvod a zasakování dešťové vody a tajícího sněhu a rovněž snižují hlukovou zátěž oproti konvenční dlažbě díky vyšší poréznosti. Základní druhy povrchů se liší použitým materiálem, nutností údržby nebo možným způsobem využití. Plochy s propustným povrchem dokáží infiltrovat 50-80 % vody v závislosti na druhu povrchu, intenzitě srážek, podloží, sklonu svahu, frekvenci údržby apod.

Tůně a mokřady hrají důležitou roli z hlediska akumulace a retence vody, kvality vody, protipovodňové funkce, druhové rozmanitosti, produkce biomasy, ukládání značného množství uhlíku a rekreace. Mokřady mohou během přívalových dešťů zadržet značné množství vody a jsou tak pro okolní krajinu důležitým zdrojem vody v období sucha. Dalšími přínosy obnovy vodních a mokřadních ekosystémů jsou zvýšení biodiverzity, podpora procesu samočištění (zlepšování kvality vody v toku), tvorba biokoridorů tvořených přirozenými břehovými a doprovodnými porosty. Tůně a mokřady pozitivně ovlivňují mikroklimatické podmínky v okolí díky zvýšenému odpařování vody, čímž snižují teplotu okolního prostředí a efekt tepelného ostrova města. Regulací objemu i rychlosti povrchového odtoku přispívají otevřené vodní plochy ke snížení rizika lokálních záplav. V městském kontextu mají tůně a mokřady významnou estetickou a rekreační funkci. Mohou také zvyšovat povědomí veřejnosti o problematice a funkcích tůní a mokřadů ve městě.

Obnova břehových porostů v rámci revitalizace okolí toku zahrnuje úpravu stávajících porostů a / nebo výsadbu porostů nových. Obnova břehových porostů je realizována s cílem přiblížení se přírodnímu stavu okolí toku a říční nivy, který přináší zlepšení řady funkcí těchto ekosystémů. Obnova břehových porostů, která probíhá v rámci revitalizace vodního toku, může snížit celkový průtok vody a tím přispět ke snížení rizika lokálních záplav. Z hlediska kvality vody mohou břehové porosty přispět např. k odstraňování dusíku, který při velkých koncentracích působí jako polutant.

Budování polderů (tzv. „suchých“ či „polosuchých“ nádrží) je realizováno primárně za účelem protipovodňové ochrany. Jedná se o menší vodní díla, ve kterých je voda dočasně akumulována pouze v období zvýšených průtoků (při povodni), čímž dochází k regulaci kulminačních průtoků. Z hlediska aktivní plochy polderu – území, do kterého se rozlévá voda při povodni – jsou rozlišeny dva základní typy: (i) travní (suché); a (ii) mokřadní (polosuché) poldery. Z hlediska vztahu mezi polderem a tokem je rozlišeno mezi: (i) průtočním polderem; a (ii) bočním polderem.

Do kategorie komunitní zahrady řadíme společně obhospodařované pozemky ve městě (často původně opuštěné plochy a brownfieldy), kam mají lidé přístup jako do veřejného prostoru a které vyžadují aktivní podílení se obyvatel na plánování a péči o tyto prostory. Existují různé modely komunitních zahrad – v ČR se jedná nejčastěji o společné pěstování plodin nebo pronájem pytlů pro individuální pěstování. Komunitní zahrady tvoří důležitou součást systému městské zeleně (například zeleného pásu města), jejíž význam v současnosti vzrůstá v souvislosti s adaptačními opatřeními na klimatickou změnu. Vegetace v zahradách zadržuje a vypařuje zachycenou vodu (tím přispívá ke snížení efektu tepelného ostrova města) a snižuje teplotní extrémy, poskytuje útočiště pro mnohé druhy fauny a flóry, čímž podporuje zachování městské biodiverzity. Komunitní zahrady tvoří významný prvek v kontextu potravinové soběstačnosti měst a mají také důležitou sociální funkci (rozvoj místních společenských vztahů, sdílení zkušeností napříč generacemi, společenské aktivity apod.). Pěstování plodin v místě spotřeby a zpracovávání bioodpadu (využívání organického odpadu směřující k uzavřenému cyklu živin) má význam z hlediska environmentálně příznivého chování (zkrácení vzdálenosti mezi produkcí a spotřebou a s tím spojené energetické a materiálové úspory jsou jedním z hlavních environmentálních přínosů produkce potravin ve městech).